KONEC VAJEC

Oplodněná neboli násadová vejce se získavají z tzv. rodičovských rozmnožovacích chovů, kde jsou v jedné hale pohromadě kohouti a slepice, kteří se mezi sebou páří. Kvůli nepřirozenému prostředí v těchto chovech panuje vysoká agresivita jednak mezi samotnými kohouty, jednak kohoutů vůči slepicím. Slepice se nemají před kohouty kam schovat, z neustáleho a vynuceného páření mají potrhané hřebínky a vytrhané peří.

Další metodou získávaní násadových vajec je umělé oplodnění, kdy je kohoutům nejprve odebráno sperma a slepičky jsou jím pak uměle oplodňovány. Tato invazivní metoda je používána v moderních rozmnožovacích chovech.

V rodičovských chovech je neustále prováděna selekce na základě mnoha přísných parametrů, každý slabší či jinak nevyhovující jedinec je vyřazen a zabit, protože by narušoval kvalitu chovu.

Foto: rodičovský chov slepic, ČR

Oplodněná vejce z rodičovských chovů jsou slepicím odebrána a umístěna do inkubátorů. Ty udržují potřebné klima a teplotu a mají nahrazovat kvočnu. Po zhruba 21 dnech se v tomto umělém prostředí do plastových beden z vajec vyklubou kuřata. Z beden jsou vysypána na pojízdný pás, který je odnáší na třídírnu.

Zde pracovníci rychle určí pohlaví a zdravotní stav každého kuřete. Z vajec se zhruba z poloviny klubou slepičky a z druhé poloviny kohoutci. Slepičky jsou poslány ke zkrácení zobáku, očkování a odchovu. Kohoutci jsou zlikvidováni. Nekladou totiž vejce a pro vaječný průmysl nemají žádnou hodnotu. Chovat je na maso se nevyplatí, protože pro něj nebyli vyšlechtěni ani geneticky upraveni (na maso se chovají tzv. brojleři). Proto jsou kohoutci z vaječných chovů krátce po vylíhnutí zabíjeni. Stejný osud čeká také slabé či hendikepované slepičky.
V České republice se zabíjení provádí dvěma způsoby: Buď jsou rozsekáni zaživa v drtiči, tzv. macerátoru, nebo jsou udušeni oxidem uhličitým. Ostatky se někdy použijí jako přísada do zvířecího krmiva. Živá kuřata někdy odkupují také zoologické zahrady, kde končí jako potrava jiným zvířatům.

Po vytřídění se slepičkám zkracují zobáky. Při tzv. kauterizaci se v ČR používá metoda ozáření špičky zobáku infračerveným světlem, ozářená část následně odumře a následujících několik týdnů postupně odpadává. V menších nebo zastaralejších provozech se špička zobáku uštípne žhavým ostřím. Zákrok se v obou případech provádí bez anestezie.

Zobák slepice je za normálních okolností plně funkční orgán s množstvím nervů. Po kauterizaci může v přerušených nervech a poškozené tkáni dojít k fyziologickým změnám, které kuřeti způsobí silnou a dlouhotrvající bolest. Ta pak vede k poruchám chování, snížené sociální aktivitě či letargii. Po zákroku dochází ke snížení příjmu potravy a vody a hrozí dehydratace. Takto oslabený pták je více náchylný k různým onemocněním. 

Proč se přesto kauterizace provádí? Ve vaječném průmyslu jsou slepice uvězněny v ohromném počtu na malém prostoru a je jim znemožněno chovat se přirozeným způsobem. Dlouhodobý stres z těchto podmínek u nich vede k poruchám chování jako je vzájemné vyklovávání peří nebo dokonce uklování k smrti. Odstraněním špičky zobáku se průmysl snaží těmto nežádoucím jevům předejít.

Dalším důvodem pro zkracování zobáků je snížení plýtvání krmivem.

Vysoká hustota slepic na malém prostoru je ideálním prostředím pro vznik a šíření ptačích chorob. Kuřata se proto očkují proti šesti až osmi různým virům. Očkování se podává různými způsoby, obvykle injekčními stříkačkami, s pitnou vodou, aplikací do oka nebo postříkáním.

V chovech panují obavy např. ze salmonely nebo parazitů. Slepicím jsou preventivně podávány léky proti kokcidióze, což je střevní onemocnění způsobované jednobuněčnými parazity, které může vést ke snížení produkce vajec a ke smrti. Dalším obávaným parazitem je krevsající čmelík kuří, který napadá drůbež jak v klecových tak v neklecových chovech. Stodoly a kurníky se kvůli němu nezřídka musí postříkat. Ve výběhovém chovu se mnohdy vyskytují parazitičtí červi, proti kterým jsou slepicím podávána antihelmintika (odčervení).

Mladé slepice před dosažením dospělosti se nazývají kuřice. Na svůj úděl čekají v odchovnách, které mohou fungovat hned vedle líhně, zvlášť, nebo vedle snáškové haly. Ustájení mladých slepic v odchovnách je velmi podobné tomu ve snáškových halách, aby na něj byly zvyklé a změna životních podmínek neohrozila produkci vajec. Ve věku přibližně 16 týdnů jsou kuřice dostatečně opeřené a schopné regulovat svou tělesnou teplotu. V této fázi jsou převezeny do snáškové haly. Snášet začínají ve věku okolo 19. týdnu věku.

Pokud si lidé pořizují slepice do domácích chovů, kupují je právě z odchoven.

Slepice vyšlechtěné a chované pro vejce snesou v průměru až 310 vajec ročně. Před domestikací a šlechtěním tito ptáci snášeli 8-18 vajec ročně, a to z důvodu reprodukce. Snést vejce je náročný a namáhavý proces, k němuž je zapotřebí množství energie a živin z těla slepice. Nepřirozeně vysoká produkce vajec, které bylo dosaženo intenzivním šlechtěním, slepicím způsobuje celou řadu nemocí. Typicky jsou to nemoci kostí (v důsledku odčerpávání vápníku potřebného pro tvorbu vaječné skořápky), ztučnění jater (vlivem tvorby žloutku bohatého zároveň na tuky a bílkoviny) nebo rakovina vaječníků (kvůli časté ovulaci, která je předpokladem pro časté snášení vajec).

V České republice žije v tuto chvíli přibližně 9,5 milionu tzv. nosnic, z toho něco přes pět milionů v komerčních chovech a něco přes čtyři miliony v domácím hospodářství. Většina slepic v komerčních chovech (okolo 76 %) je chována v tzv. obohacených klecových systémech (vejce s označením č. 3). Na podzim roku 2020 byl v ČR schválen zákon, který od roku 2027 zakazuje klecové chovy. Utrpení slepic se tím však sníží jen minimálně. V neklecových chovech mají sice slepice o něco více prostoru a pohybu než v klecích, zároveň se však o tento prostor dělí s obrovským množstvím dalších slepic. Kur domácí přirozeně vytváří hejna o jednom dospělém kohoutovi a několika různě starých samicích, přičemž v hejnu panuje přísná hierarchie. Soužití s velkým množstvím přibližně stejně starých samic je pro nosnice nesmírně stresující. Nemohou si vytvořit a udržet stálou hierarchii a dochází tak mezi nimi k mnoha konfliktům - vzájemnému vyklovávání peří až uklování k smrti. Vyšší úmrtnost nosnic v neklecových chovech je jedním z důvodů, proč je pro drůbežáře výhodnější držet nosnice v klecích po několika málo jedincích, kde mají menší šanci si vzájemně ublížit.

Dá se předpokládat, že klecový chov bude v roce 2027 nahrazen především halovým voliérovým systémem (č. 2 v označení vajec), který je v současnosti druhým nejčastějším typem chovu. S klecovým má společné to, že jsou slepice trvale uzavřeny v halách a nikdy nespatří denní světlo. Jejich život je řízen umělým osvětlením. To svítí tlumeně, aby se snížila aktivita slepic (včetně konfliktního chování), ale zároveň co nejdéle, aby snáška byla co nejvyšší. Ptáci by v přírodě snášeli vejce pouze na jaře za účelem rozmnožování. Řízené prodlužování světelného dne je jednou z hlavních metod, jak ze slepic dostat co nejvíce. K maximalizaci snášky přispívá také důmyslná regulace teploty v hale a přesné načasování a odměřování krmiva.

Výběhový/volný chov (č. 1) a ekologický chov (č. 0) společně tvoří jen asi 1 % komerčního chovu slepic v ČR. Ačkoliv slepice v nich mají přístup na denní světlo a čerstvý vzduch, i zde tráví velkou část času v halách. Problémy spojené s velkým množstvím jedinců na omezeném prostoru a nadměrnou produkcí vajec je sužují podobně jako slepice v halových chovech. Např. v ekologickém chovu může být v hale až šest slepic na m2.

Foto: halový chovný systém s voliérami, ČR.

Kur domácí se v příznivých podmínkách může dožít až osmi let. Průměrná délka života slepice v průmyslovém chovu je však pouhých 18 měsíců. V tomto věku její produkce vajec klesne natolik, že se drůbežářům nevyplatí ji dále chovat. Nižší snášku často doprovází zdravotní problémy zmíněné výše.
Provozovatelé chovů se snaží i tyto zubožené slepice zpeněžit a nabízí je k odkupu drobnochovatelům. Mnoho lidí tyto tzv. vynešené slepice v dobré víře kupuje, avšak důsledkem je, že drůbežáři tak získají mnohem více peněz než při prodeji na jatka. 

Vyčerpané slepice, které se nepodaří prodat domácím chovatelům, jsou surově pochytány, napěchovány do přepravek, naloženy na nákladní auta a odvezeny na jatka. Zde je čeká krutá smrt a následně prodej jako levné slepičí maso.

Foto: vyskladňování slepic, Jo-Anne McArthur / Animal Equality

Mnoho slepic nepřežije už samotné vyskladňování a cestu na jatka. Ty, které ano, jsou na jatkách omráčeny, usmrceny a zpracovány. Nejčastější metodou omračování je tzv. vodní lázeň. Pracovníci jatek ptáky pověsí za nohy na háky, které je donesou k nádrži s vodou, v níž proudí elektřina. Ptáci jsou po hrudník ponořeni do vody a omráčeni proudem. Poté linka ptáky dopraví k zařízení, které jim podřízne krk. Posledním stanovištěm je pařící lázeň, která má usnadnit škubání peří.

Omráčení vodní lázní není zcela spolehlivé, podle některých šetření se u více než 4 % ptáků mine účinkem a jsou tedy podříznuti a vykrveni při vědomí. Někdy mohou ptáci přežít i podřezávací stanoviště, takže jsou zaživa ponořeni do vařicí vody.

Maso nosnic není tak kvalitní jako maso pro něj vyšlechtěných brojlerů, používá se proto jako druhořadé plnidlo a do polévek. Nosnice, které jsou příliš nemocné pro konzumaci lidmi, jsou rozdrceny nebo zplynovány podobně jako vylíhlí kohoutci.

Na jatkách končí slepice bez ohledu na to, zdali se jedná o klecový, halový, výběhový nebo ekologický chov.